Technika hry na didgeridoo

 

Hlavním motivem ke hře na didgeridoo je jeho typický zvuk a celá škála alikvótních zvuků a vibrací, tvořených zejména chvěním rtů v náustku (ústí) nástroje, a nepřetržitý zvukový tok (bez pauzy k nadechnutí), docílený technikou zvanou cirkulační dýchání.

Základní tón

Chceme-li tedy z nástroje dostat jeho, potažmo i svůj, první a základní tón, nazývaný též drone, je nutné mít za prvé: dobrý nátisk rtů k náustku nástroje, ale ne příliš křečovitý - silný a to z důvodu, aby se rty mohly v nástroji chvět - vibrovat; za druhé: proudem vydechovaného vzduchu je nutné rozechvět rty tak, aby didgeridoo vydalo svůj základní tón. Rty v náustku nástroje vibrují přibližně tak, jako když malé děti jen tak "brmlají", nebo napodobují zvuk jedoucího auta či frkajícího koně :) - není od věci si to zkusit nejdříve na nečisto, bez didgeridoo. Prostě si jen tak s rty "zabrmlat":) a pěkně je rozvibrovat je po celé své ploše. Pokud vše dobře klapne, budou znít první pokusy pravděpodobně takto: (zvuková ukázka). Ve srovnání s následující ukázkou je zřejmý nekonkrétní, zastřený tón, říkám také též "větrný", protože tam kolem všude zcela slyšitelně fouká plno zbytečného vzduchu, který je pro většinu začátečníků typický a je v podstatě daný ještě určitou ztuhlostí, necitlivostí rtů a nedostatečným nebo nevhodným nátiskem. Odstranění zmíněných nedostatků je v podstatě otázkou regulace poměru síly nátisku a sevření rtů při vydechování do nástroje - tedy tréninkem.

Tímto se budeme snažit docílit pokud možno co nejčistšího, ostrého zvuku (zvuková ukázka) a dosáhneme také, s tím nerozlučně související, nezbytné vzduchové úspory nutné pro zvládnutí plynulého cirkulačního dýchání viz. niže. Ve zvukové ukázce si zejména všimněme přechodu z tupého, nevýrazného tónu do jeho správné polohy: ono zvýraznění a jasné vyostření základního tónu je cílem výše popsaného tréninku a jen z takovéhoto čistého zvuku se lze po té dobře cirkulačně nadechnout. Je dobré si osvojit směr nebo polohu ústí nástroje vůči rtům hráče. Obecně vzato lze hrát tzv. přímo nebo rovně a nebo je náustek posazen vůči rtům mírně napravo či nalevo. Já sám jsem během let slyšel pár důvodů jak pro ten či onen způsob hraní, ale po osobních zkušenostech tomuto však nepřikládám větší váhu. Je samozřejmě možné že hra stranou nebo napřímo někomu vyhovuje více nebo naopak, ale zejména pro začátečníky bych doporučil zvolit takovou polohu, při které hráč udrží čistý základní tón a cirkulačně se nadechne.

Cirkulační dýchání

Systém cirkulačního dýchání využívá v podstatě aktivně ústní dutiny zvětšené nafouknutými tvářemi, jejichž stlačením (smrštěním) nahradíme na malou chvíli proud vydechovaného vzduchu a v té samé době, v tomto předělu, přidechneme krátce do plic nosem potřebný vzduch. No a po té (po přídechu nosem) se opět vrátíme ke klasickému vydechování - hře z plic. Bude možná trochu trvat než si zvykneme jen nadechovat nosem a jen vydechovat ústy, neboť člověk běžně dýchá velmi mělce a nekonkrétně a stejně tak i vydechuje, ústy i nosem najednou v různém poměru. Pro ilustraci si můžeme chvíli jen tak zkoušek nadechovat jen ústy a výdech provést jen nosem a pak obráceně (případ pro didgeridoo) a uvidíme, jak je to zpočátku jaksi nezvyklé: sledovat vědomé proudění vzduchu jen jedním dechovým kanálem a pozorovat jak jazyk vzadu v ústní dutině oba vzduchové kanály (nos nebo ústa) ať v tom či onom směru přepíná - reguluje. Kolik a kdy dodechnout, při hře na didgeridoo určuje v zásadě způsob hry. Jinak hráč přidechuje pokud hraje pomalu a jinak, s větší intenzitou, pokud dynamika žene hru dopředu. Množství a frekvenci vdechovaného vzduchu tak  určuje rytmus a dynamičnost hry a do té doby, kdy člověk cirkulační dech plně nezvládne, bude ho ve hře také tomu úměrně omezovat.  Nutné je též dodat, že by člověk neměl čekat s přídechem nosem, až když jsou plíce téměř prázdné. Jednotlivé přídechy totiž nejsou plnohodnotný nádech, jak je člověk zvyklý a skutečně se jedná, alespoň ve většině případech způsobu hraní, o krátký přídech a je tedy, nutné sadou krátkých přídechů, zajistit dostatek čerstvého vzduchu v plicích. Zpočátku nebudeme samozřejmě schopni zcela a správně nahradit tlak vydechovaného vzduchu z plic tlakem, který vznikne stlačením (smrštěním) tváří tak, aby tento udržel rty ve vibraci a tedy čistý základní tón v nástroji bez přerušení. A i když už pochopíme princip, zvuk v době přechodu na nádech nosem velmi pravděpodobně poklesne, nebo se zcela ztratí (zvuková ukázka). Nejedná se o chybu v nácviku, ale o důkaz, že svalové partie s cirkulačním dýcháním přímo spojené (lícní svalstvo včetně rtů + rychlost přirozeného, automatického přepínání dechového kanálu jazykem: ústa-nos, nos-ústa) nejsou aktivně používány. 

Existují různé pomůcky jak cirkulační dech dobře pochopit, zmíním se pouze o jedné. Do nádoby s vodou vložíme brčko, nebo lépe trubičku o něco většího průměru (pro lepší pochopení principu), než běžné brčko má, a tvoříme vyfukováním bubliny. V okamžiku, kdy v plicích máme již jen cca 1/3 vzduchu, vyboulíme, natlakujeme vzduchem obě tváře, stlačíme je (vzduch proudí pouze z tváří - nevydechujeme z plic!) a nadechneme se krátce nosem a po takovémto přídechu přejdeme opět na klasické vydechování z plic. Nepřetržité bubliny ve vodě jsou jen jakási vizuální kontrola, důkaz správné funkčnosti a tedy pochopení cirkulačního dechu. Avšak odpor, který běžné brčko klade, a s tím i spojená spotřeba vzduchu, ani zdaleka nepřibližuje tento princip v reálu u didgeridoo - jde zde pouze o jeho přiblížení. Zkušenost ukazuje, že sebelepší popis má svůj limit a pokud z textu člověk nevyrozumí, o co přesně jde, je snad lépe někde absolvovat výukový seminář, nebo se minimálně doptat. Z mého pohledu je toto vůbec nejlepší možnost - člověk na hráči před sebou jasně vidí , jak to funguje - práce tváří, přesouvání vzduchu, přechody z plic na tváře a zpět atd. - a ušetří si tak mnohdy mnoho marné námahy:-) 

Výše popisovaná tecnika je orientační a má za úkol vytvořit určitý nástin principu cirkulačního dechu při hře. Ve skutečnosti se jedná o velmi plynulou a přirozenou záležitost, která nemá nic společného s nějakým velkým sebepřekonáváním nebo učením. Jedná se o jakousi vlnu, mezi vydechováním z plic a přechodu na proud vzduchu vytvořeným stlačením tváří a nazpět. A tak stále dokola. Nejsložitější je, alespoň ve většině případech, přesvědčit mozek, že to jde. 

Bylo nebylo:)  přihlásil se mi jeden pán s tím, že by chtěl pro svého čtrnáctiletého syna pořídit nějaké didgeridoo pro začátačníka. Že by přijel rovnou s ním, ať si vybere sám a jestli bych mu neukázal, jak se na to hraje, popř. princip cirkulačního dechu. Onen klučina na didgeridoo ještě nikdy nehrál a ani na nějaké plastové náhražky to nezkoušel. Jen se mu líbil zvuk a chtěl se naučit hrát. Říkal jsem si, že to bude asi fuška to vysvětlit tak mladému člověku a ještě v tak krátké době, co na to budu mít. Přijeli a vzali sebou ještě kamaráda ve stejné věkové kategorii se stejnými požadavky Každý z nich si vybral vlastní nástroj a začli jsme s výukou. Vysvětlil sem úlohu uvolněných rtů, dobrého nátisku atd. a ukázal, jak by to mělo znít. Čekal jsem nějaké, min. 15 minutové trápení než dojde k nějakému jakž takž výsledku. Omyl! Snad na podruhé nebo na potřetí, oba dva, chytili základní tón a to relativně čistý. Přešel jsem tedy na vysvětlení cirkulačního dechu a po té jim chvíli ukazoval, jak to funguje při plynulé hře. Opravdu neuvěřitelné, onen klučina mne chvíli pozoroval a pak řekl: Je to asi takhle? a po pár pokusech začal docela obstojně cirkulačně dýchat! Celé to netrvalo ani 4 minuty. Tomu opravdu říkám rychlokurz! Dobrá inspirace pro ty, kdo chtějí hrát:-)

 

Dobrý dech přeje Honza

Spolu se souvisejícími články (dole) tvoří nahoře uvedené stručnou a ucelenou školu hry na didgeridoo. Je vhodná pro ty, kteří z textu a pár ukázek dokáží extrahovat podstatné a použít a nemusí absolvovat semináře hry - takto byla i zamýšlena. Jejím procvičováním a postupným ovládáním se lze z úplných začátečnických stupňů propracovat až k velmi pokročilému zvládnutí hry na tento nástroj.