Technika hry na didgeridoo


Tvorba základního tónu

Hlavním motivem ke hře na didgeridoo je jeho typický zvuk a celá škála alikvótních zvuků a vibrací, tvořených zejména chvěním rtů v náustku (ústí) nástroje, a nepřetržitý zvukový tok (bez pauzy k nadechnutí), docílený technikou zvanou cirkulační dýchání.

Chceme-li tedy z nástroje dostat jeho, potažmo i svůj, první a základní tón, nazývaný též drone, je nutné mít za prvé: dobrý nátisk rtů k náustku nástroje, ale ne příliš křečovitý - silný a to z důvodu, aby se rty mohly v nástroji chvět - vibrovat; za druhé: proudem vydechovaného vzduchu je nutné rozechvět rty tak, aby didgeridoo vydalo svůj základní tón. Rty v náustku nástroje vibrují přibližně tak, jako když malé děti jen tak "brmlají", nebo napodobují zvuk jedoucího auta či frkajícího koně :) - není od věci si to zkusit nejdříve na nečisto, bez didgeridoo. Prostě si jen tak s rty "zabrmlat":) a pěkně je rozvibrovat je po celé své ploše. Pokud vše dobře klapne, budou znít první pokusy pravděpodobně takto: (zvuková ukázka). Ve srovnání s následující ukázkou je zřejmý nekonkrétní, zastřený tón, říkám také též "větrný", protože tam kolem všude zcela slyšitelně fouká plno zbytečného vzduchu:), který je pro většinu začátečníků typický a je v podstatě daný ještě určitou ztuhlostí, necitlivostí rtů a nedostatečným nebo nevhodným nátiskem. Odstranění zmíněných nedostatků je v podstatě "jen již" otázkou "osobního vychytání" regulace poměru síly nátisku a sevření rtů při vydechování do nástroje - tedy tréninkem.

Tímto se budeme snažit docílit pokud možno co nejčistšího, ostrého zvuku (zvuková ukázka) a dosáhneme také, s tím nerozlučně související, nezbytné vzduchové úspory nutné pro zvládnutí plynulého cirkulačního dýchání viz. niže. Ve zvukové ukázce si zejména všimněme přechodu z tupého, nevýrazného tónu do jeho správné polohy: ono zvýraznění a jasné vyostření základního tónu je cílem výše popsaného tréninku a jen z takovéhoto čistého zvuku se lze po té dobře cirkulačně nadechnout. Co je dobré si osvojit, je směr nebo poloha ústí nástroje vůči rtům hráče. Obecně vzato lze hrát tzv. přímo nebo rovně a nebo je náustek posazen vůči rtům mírně napravo či nalevo. Já sám jsem během let slyšel pár důvodů jak pro ten či onen způsob hraní, ale po osobních zkušenostech tomuto však nepřikládám větší váhu. Pravdou je, že dost hráčů volí hru stranou tu pro lepší nátisk, tam pro lepší modulaci hrdelních zvuků, jak jsem se mohl dozvědět, atd. Např. paní, jež mne přesvědčovala na jedné naší did. akci že je to z mnoha důvodů nesporně lepší způsob (hra na stranu), hrála teprve nějaký ten týden (po semináři) a tak jsem i zde usoudil že jde spíš o názor min. převzatý:) Osobně hraji přímo a když jsem pak k jejímu překvapení zahrál techniky které měly jít údajně tímto způsobem mnohem hůře nebo snad vůbec:), připustila že je to relativní a ovládnutí hracích technik na didgeridoo to nemusí v zásadě ovlivňovat. Je samozřejmě možné že hra stranou nebo napřímo někomu vyhovuje a někomu ne, ale zejména pro začátečníky bych doporučil zvolit takovou polohu při které zahrají čistý základní tón a cirkulačně se nadechnou.

 

Cirkulační dech

Systém cirkulačního dýchání,zkráceně řečeno, využívá v podstatě aktivně ústní dutiny zvětšené nafouknutými tvářemi, jejichž stlačením (smrštěním) nahradíme na malou chvíli proud vydechovaného vzduchu z plic potřebný k rozechvívání rtů a v té samé době přidechneme krátce do plic nosem potřebný vzduch (snad není nutné dodávat, že v daném okamžiku musíme přestat s vydechováním z plic, aby byl nádech nosem reálný:). No a po té (po přídechu nosem) se opět vrátíme ke klasickému vydechování - hře z plic. Bude možná trochu trvat než si zvykneme jen nadechovat nosem a jen vydechovat ústy, neboť člověk běžně dýchá velmi mělce a nekonkrétně (tak trochu jako psi:) a stejně tak i vydechuje, ústy i nosem najednou v různém poměru. Pro ilustraci si můžeme chvíli jen tak zkoušek nadechovat jen ústy a výdech provést jen nosem a pak obráceně (případ pro didgeridoo) a uvidíme, jak je to zpočátku jaksi nezvyklé: sledovat vědomé proudění vzduchu jen jedním dechovým kanálem a pozorovat jak jazyk vzadu v ústní dutině oba vzduchové kanály (nos nebo ústa) ať v tom či onom směru přepíná - reguluje. Kolik a kdy dodechnout určuje v zásadě 1. používání technik při nichž jsou tváře plně nafouklé, pod tlakem a tedy připravené překlenout pauzu ke krátkému nádechu nosem. Základní tón, po dobu nádechu nosem, udržuje pouze vytlačovaný vzduch z tváří! 2. Množství a frekvenci vdechovaného vzduchu určuje rytmus a dynamičnost hry a do té doby, kdy člověk cirkulační dech plně nezvládne, ho v ní bude také tomu úměrně omezovat. To je však téma již na jiný příspěvek. Nutné je též dodat, že by člověk neměl čekat s přídechem nosem, až když jsou plíce téměř prázdné, neboť se skutečně jedná, alespoň ve většině případech způsobu hraní, o přídech a nenahradí tedy plnohodnotný nádech. Zpočátku nebudeme samozřejmě schopni zcela a správně nahradit tlak vydechovaného vzduchu z plic tlakem, který vznikne stlačením (smrštěním) tváří tak, aby tento udržel rty ve vibraci a tedy čistý základní tón v nástroji. A i když už pochopíme princip, zvuk v době přechodu na nádech nosem velmi pravděpodobně poklesne, nebo se zcela ztratí (zvuková ukázka). Nejedná se o chybu v nácviku, ale o důkaz, že svalové partie s cirkulačním dýcháním přímo spojené (lícní svalstvo včetně rtů + rychlost přirozeného, automatického přepínání dechového kanálu jazykem: ústa-nos, nos-ústa) nejsou aktivně používány. Kromě mluvení a ponejvíce jen spojeného (poměr ústa - nos) a mělkého dýchání, nejsou tyto svalové partie nijak zvlášť zatěžovány a jsou do jisté míry tedy otupělé - vědomě nepoužívané. Odstranění zmíněných překážek dosáhneme bohužel:-) pouze a jen tréninkem.

Existují různé pomůcky jak cirkulační dech dobře pochopit, zmíním se pouze o jedné. Do nádoby s vodou vložíme brčko, nebo lépe trubičku o něco většího průměru (pro lepší pochopení principu), než běžné brčko má, a tvoříme vyfukováním bubliny. V okamžiku, kdy v plicích máme již jen cca 1/3 vzduchu, vyboulíme, natlakujeme vzduchem obě tváře, stlačíme je (vzduch proudí pouze z tváří - nevydechujeme z plic!) a nadechneme se krátce nosem a po takovémto přídechu přejdeme opět na klasické vydechování z plic. Nepřetržité bubliny ve vodě jsou jen jakási vizuální kontrola správné funkčnosti (pochopení) cirkulačního dechu. A pokud to takto funguje, jeho princip jsme pochopili. Avšak odpor, který běžné brčko klade, a s tím i spojená spotřeba vzduchu, ani zdaleka nepřibližuje tento princip v reálu u didgeridoo - jde zde pouze o jeho přiblížení. Toto je i jeden z důvodů, proč se již o cirkulačním dechu a jeho možnostech pochopení a ovládnutí nebudu dál rozepisovat. Mám bohaté zkušenosti z desítek seminářů, na kterých jsem začátečníky cirkulační dech učil, že psané slovo má u každého svůj přesně daný dosah (většina z nich předem i na internetu pročítala různé návody na tuzemských i zahraničních webech) a pokud z textu nevyrozumí, o co přesně běží, je snad lépe někde absolvovat výukový seminář, nebo se minimálně doptat. Z mého pohledu je toto vůbec nejlepší možnost, neboť člověk jasně vidí na živo, jak to funguje - práce tváří, přesouvání vzduchu, přechody z plic na tváře a zpět atd. - a ušetří si tak mnohdy mnoho marné námahy:-) Ale samozřejmě to neznamená, že to člověk nemůže zvládnout sám a znám také mnoho takových případů.

Cirkulační dech v základních bodech:

  1. Nádech nosem (vzduch jde do plic).
  2. Výdech z plic ústy do nástroje, rty tvoří vibraci.
  3. Zbytek vzduchu v plicích přemístit do úst v momentě, kdy cítím, že se plíce brzy vyprázdní.
  4. Vzduch v ústech vytláčím pomocí lícních svalů do nástroje a spolu s fází 1. naplňuji plíce.
  5. Konečná fáze - vytlačení zbytkového vzduchu z úst a plynulé navázání výdechu z plic.

Další technické prvky hry:

  • uvoněné rty, aby mohly tvořit při výdechu vibraci
  • uvolněné tváře pro nafukování a ztlačování
  • mezera mezi zuby na šíři prstu

Výše popisovaná a rozkreslená technika je však pouze orientační a má za úkol vytvořit určitý nástin principu cirkulačního dechu při hře. Ve skutečnosti se jedná o velmi plynulou a přirozenou záležitost, která nemá nic společného s nějakým velkým sebepřekonáváním nebo učením. Jedná se o jakousi vlnu, mezi vydechováním z plic a přechodu na proud vzduchu vytvořeným stlačením tváří a nazpět. A tak stále dokola. Nejsložitější je, alespoň ve většině případech, "přesvědčit mozek", že to jde. Ale zatím neznám a nikoho jsem na semináři neměl, kdo by se to při troše snahy nenaučil. Mám známého saxsofonistu a říkal mi, že stejnou techniku hry znají i oni. Takže se nejedná až tak o nic úplně cizorodého.

Bylo nebylo:)  přihlásil se mi jeden pán s tím, že by chtěl pro svého čtrnáctiletého syna pořídit nějaké didgeridoo pro začátačníka. Že by přijel rovnou s ním, ať si vybere sám a jestli bych mu neukázal, jak se na to hraje, popř. princip cirkulačního dechu. Nutno předeslat, že onen klučina na to ještě nikdy nehrál a ani na nějaké plastové náhražky to nezkoušel. Jen se mu líbil zvuk a chtěl se naučit hrát. Upřímně, říkal jsem si, že to bude asi fuška to vysvětlit tak mladému člověku a ještě v tak krátké době, co na to budu mít. No nic, přijeli a vzali sebou ještě kamaráda ve stejné věkové kategorii se stejnými požadavky Každý z nich si vybral, po předvedení různých didgeridoo, vlastní nástroj a začli jsme s výukou. Vysvětlil sem úlohu uvolněných rtů, dobrého nátisku atd. a ukázal, jak by to mělo znít. Čekal jsem nějaké, min. 15 minutové trápení než dojde k nějakému jakž takž výsledku. Omyl! Snad na podruhé nebo na potřetí, oba dva, chytili základní tón a to relativně čistý. Přešel jsem tedy na vysvětlení cirk. dechu a po té jim chvíli ukazoval, jak to funguje při plynulé hře. Opravdu neuvěřitelné, onen klučina mne chvíli pozoroval a pak řekl: Je to asi takhle? a po pár pokusech začal docela obstojně cirkulačně dýchat! Celé to netrvalo ani 4 minuty. Tomu opravdu říkám rychlokurz :) Faktem je, že se mi to stalo poprvé za ta léta, co sem někoho hru na didgeridoo učil. Ale je to přesto důkaz, že není nic nemožné a inspirace pro ty, kdo chtějí hrát.

Dobrý dech a pevné nervy přeje Honza

Spolu se souvisejícími články (dole) tvoří nahoře uvedené stručnou a ucelenou školu hry na didgeridoo. Je vhodná pro ty, kteří z textu a pár ukázek dokáží extrahovat podstatné a použít a nemusí absolvovat semináře hry - takto byla i zamýšlena. Jejím procvičováním a postupným ovládáním se lze z úplných začátečnických stupňů propracovat až k velmi pokročilému zvládnutí hry na tento nástroj.

 

 

 



© by Didgeridoo-art.cz | programming by ProgDan Soft | contact@progdansoft.com